Sponsored webhosting by WebSupport.sk

English (United Kingdom)Čeština (Česká republika)
Araneomorphae Lycosidae Lycosa Lycosa singoriensis - Prosperující populace na území ČR
Chyba
  • Chyba při nahrávání RSS.
Úterý, 01 Únor 2011 21:31

Lycosa singoriensis - Prosperující populace na území ČR

Written by  Stanislav Macík
Rate this item
(136 votes)

Jeden z nejpozoruhodnějších pavouků čeledi Lycosidae a jediný zástupce rodu Lycosa vyskytující se na našem území.
O to více nás arachnology a přírodovědce lákala myšlenka znovuobjevit v našich končinách  největšího zástupce evropské Araneomorphní fauny a vrátit tento druh zpět do katalogu pavouků České republiky....

Někde jsem slyšel názor, že kdyby na světě existovali pavouci velikosti vzrostlého psa, byli by to jedni z nejnebezpečnějších tvorů v historii Země....c_300_0_16777215_0___images_stories_article2_38530_130207590357450_100001046283145_166118_5575020_n.jpg
Příroda vybavila tyto predátory tak úžasnými schopnostmi, že i nejdravější šelma by proti nim vypadala jako bezbranný beránek.
Když pozoruji způsob vyhledávání kořisti a bleskového lovu některých velkých slíďáků, běhá mi z takové představy mráz po zádech.
Název Lycosa (odvozen od slova Lykaon, což  bylo dle starých bájí,  jméno arabského krále zakletého ve vlka) napovídá, že jde o pavouky, kteří se postupem času přizpůsobili k životu v biotopech s nedostatkem potravy jako jsou např. stepy nebo polopouště. Svou kořist pronásledují jako vlci a z bezprostřední blízkosti se jí skokem zmocní a ochromí ji jedem. Pavouci, vyznačující se tímto způsobem lovu, jsou taxonomicky řazeni do vývojově vyspělejšího podřádu pavouků (Araneomorphae) čeledi slíďákovitých (Lycosidae).

Mezi tyto unikátní tvory patří i jeden z největších pavouků evropského kontinentu slíďák tatarský (Lycosa singoriensis).
Výskyt tak velkých druhů v oblasti mediteránu dlouho neunikal pozornosti vyděšených obyvatel. Posléze přicházejí první poznatky nadšených arachnologů a popisy nálezů nebývale velkých chlupatých pavouků, připomínající spíše tropické tarantule.c_300_0_16777215_0___images_stories_article2_28967_103495766361966_100001046283145_29280_1918559_n.jpg

Po uplynutí malé doby ledové, je to jeden z nejznámějších dokladů o šíření teplomilných druhů na našem území.
Slíďák tatarský se začal šířit ihned s počátkem ústupu čel ledovců do vyšších poloh, neboť v Maďarsku se poprvé objevil právě v polovině 18. století. Odtud postupoval proti proudu Dunaje a jeho přítoku, až do poloviny 20. století, kdy dosáhl měst Šumperku a Přerova na Moravě (Kratochvil, 1950). Během 60tých let však proces ustal a jeho areál se začal zmenšovat.

Po dalších 70 let přežívá tento druh jen na několika málo lokalitách jižního Slovenska. Na území České republiky je považován za vyhynulý. Jeden z posledních zdokumentovaných pozorování učinil nedávno zesnulý paleontolog akad. V. Pokorný.  Z jeho nemnoha nálezů na území Moravy, se uchoval jediný pár, který nalezl v opuštěné cihelně v okolí Podivína ještě jako student ( J. Buchar, A. Kurka, 1997). Že se jedná skutečně o obra mezi pavouky, dokládá i největší nalezený exempář ulovený na Zlínsku (Baum,1952) který měřil 3,2cm v těle a rozpětím končetin téměř 8cm. Připomínal tak svým mohutným vzhledem spíše zástupce velkých tropických sklípkanů.
Klademe si otázku, přece by tak velký pavouk nemohl ujít lidskému zraku, natož pozorování arachnologů. Z bionomie slíďáka tatarského lze tušit, že šíření na území střední Evropy představuje nejsevernější okraj možného výskytu.
Primární domovinou slíďáka tatarského jsou oblasti rozsáhlých stepí  Kazachstánu, Turkmenistánu, Mongolska a Číny.  Zde,  podél vodních toků, expandoval do pontické oblasti a  delty Dunaje, kde  se dál šířil až do střední Evropy.c_300_0_16777215_0___images_stories_article2_63303_143511559027053_100001046283145_232936_6848812_n.jpg

Slíďák tatarský úspěšně unikal naší pozornosti díky nepočetné populaci, která zde nejspíše periodicky prosperovala. Důkazem toho mohou být některé nálezy z minulých let.

Vývojový cyklus a šíření slíďáka tatarského je už dlouhá léta předmětem našeho bádání.  Ostrůvkovité nálezy v průběhu několika posledních let nám dokazují, že by se na jižní Moravě mohla vyskytovat drobná populace, která má za příznivých klimatických podmínek tendence expandovat a kolonizovat vhodné biotopy.

Dle studií biotopů ze subkontinentálních pásem a několika zdokumentovaných nálezů, si mapuji možné biotopy, které jsem rozložil a zakreslil do okolí vodních toků jihomoravského termofytika, zejména charakteristické nezastíněné ruderalie, suché pastviny či rovinné ekotony chudé na vegetaci.

Pozdější průzkum vyvrátil výskyt slíďáka v blízkosti řeky Moravy a přilehlých toků, kde se předpokládala možnost expanzivního šíření. Upřesnil se charakter biotopu včetně geolog. rozboru půdy bez apofytů.c_300_0_16777215_0___images_stories_article2_62906_143517785693097_100001046283145_232953_6517107_n.jpg

Základním faktorem prosperity kolonií je suché a  teplé jaro, následně vhodný management ekotonu jako je např. spásání  travin bez hospodářského využití půdy, což je v našich zeměpisných šířkách velmi omezený jev. Zatím všechny nalezené kolonie se nacházejí v oblasti, které nespadají do soustavy chráněných přírodních lokalit a nemají statut PR nebo CHKO.

Velkým přínosem pro zdokumentování lokalit byla spolupráce s ochránci přírody ČR a rybáři, kteří upozornili na výskyt nezvykle velkých pavouků...

Na základě informace zaslané na mou emailovou adresu, o spatření nezvykle velkého pavouka pozorovaného studentem medicíny Miroslavem Veselým při rybaření a následnou přiloženou fotodokumentací, jsem provedl několik exkurzí do různých částí oblasti rozsáhlého rovinného ekotonu Dolnomoravského úvalu.

Charakter půdy je hliněný s písečnou naplaveninou. Nenalézáme výrazné odchylky od zmapovaných typových lokalit, jako jsou např. na území Slovenska (Zeleneč u Trnavy, Klokočina, Štitarovce), Maďarska (Puzsty - Mezohegyes).

Doménu vhodného biotopu tvoří vikariace  ruderálu a písčitých naplavenin. Zajímavou lokalitou jsou golfová hřiště s přítomností sekundárních tůní a nezastiněných rozsáhlých travnatých ploch.

Zdokumetované vícečetné populace a lokality na území ČR a jejich charakter :

První nálezy po 70 ti letech  v okolí obce Hluk okr. Uherské Hradiště (2007-2008) Populce díky zničení biotopu zástavbou zcela vymizela.c_300_0_16777215_0___images_stories_article2_28982_108126942565515_100001046283145_62318_3781495_n.jpg

Pozorované lokality jsou značně chudé na vegetaci zejména v okolí Ostrožské N. Vsi, Babic včetně štěrkovišť.  Další zajímavým místem s doloženým výskytem jsou ruderálie v oblasti obce Spytihněv u Uherského Hradiště, zejména soustava štěrkových jezer , které vznikaly v rozmezí 20ti let, kde docházelo k úpravám krajiny za účelem těžby štěrkopísku. V minulosti zde byla pěstována kukuřice (2007-2009)

Mělké jílovcovité břehy zaplavené cihelny okr. Hodonín (2010-2011)


Biologie a ekologie:

Slíďák tatarský je charakteristický zástupce  fotobiontní a terrahygrofilní fauny. Vybírá si zejména rovinné nezastíněné  lokality s lehkou jílovitou půdou a rel.stálým klimatem. Páření probíhá v podzimních měsících, od půlky září po začátek listopadu. Po nalezení nory samice, začne samec “bubnovat” předními nohami o ústí nory, signalizuje tím samici svoji přítomnost. Poté sám vleze do nory, kde samotné páření probíhá. Pokud se samci podaří ve zdraví noru opustit, za několik dní hyne. Na jaře samice vytvoří velký kulovitý kokon, který může obsahovat až 500 vajíček. S tímto kokonem samice vychází ve slunečných dnech ze svého obydlí, a vyhřívá se. Vylíhnutá mláďata, si jako u většiny slíďáků, vylezou na zadeček samice. Nějaký čas se ještě “vozí” na matčině zadečku, jakmile dosáhnou 2. – 3. instáru, osamostatní se. Mláďata si budují podél břehů  vlastní malé nory. V tento čas se u vod nachází dostatek živé potravy v podobě drobného hmyzu. Vývoj je víceletý. Samice v dospělosti i nadále prodělávají exuvialní stadia a mohou se dožít až 7 let.c_300_0_16777215_0___images_stories_article2_62167_143518812359661_100001046283145_232967_6775196_n.jpg

Vyhřívání je na slunci za příznivého počasí u slíďáků pověstné, proto jsem se zaměřil na jejich pozorování za slunečného počasí, kdy teplota vzduchu dosahovala 28°C (9.6/2007 - 14:35 hod). Juvenilové ve 2. instáru se volně pohybovali po pískovém nebo jílovitém  podloží v bezprostřední blízkosti vody. Odrostlejší a rok stará mláďata si budují nory ve vlhké půdě  v blízkosti vodní plochy, mají tak zřejmě větší možnost manévrování při lovu kořisti v podobě drobného hmyzu. Během několikadenního pozorování jsem nespatřil žádné známky kanibalismu, i když se obě stádia v teritoriu potkávala.
Pavouk si buduje příbytky, které mohou být i 30cm hluboké, zakončené jakousi komůrkou. Často však osídluje i chodbičky krtonožek (Gryllotalpa gryllotalpa) která představuje ve všech vývojových stádiích pro pavouka základní potravinový prvek.

Dalším specifickou lokalitou se zajímavou ekologickou vikariací jsou sekundární biotopy těžebních lomů v okolí Břeclavi a Hodonína, kde se na relativně malém prostoru překrývájí psalmophilní a xerotermní ekotony s ruderálem. Dochází zde k velice zajímavým sympatrickým soužitím vzácné arachnofauny. V r. 2010 byl zde nalezen  další nepůvodní druh slíďaka kouřového (Pardosa nebuosa), jehož domovinou jsou  oblasti jihovýchodní Asie a vzácná skákavka pisčinná (Sitticus dzieduszyckii), vyskytující se pouze na nejteplejších místech jižní Moravy.c_300_0_16777215_0___images_stories_article2_47018_143520589026150_100001046283145_232972_1801918_n.jpg

I když velikost tohoto druhu budí značný respekt, ke kousnutí dochází velice zřídka a to i v  případě ohrožení vlastního teritoria nebo mláďat. K účinné obraně využívá spíše zastrašování v podobě výstražného postoje. Pokud se pavouk cítí ohrožen, postaví se na zadní pár končetin směrem k narušiteli, rozevře kusadla a ukazuje výrazné kontrastní zbarvení, které se nachází ze spodní strany těla a končetin včetně do červena zbarvených kusadel. Pokud selže i tato taktika, pavouk se uchýlí k útoku klepítky.

Jed  obsahuje antimikrobialní peptidy (AMP) s malou monoizotopickou molekulovou hmotností a vykazuje nizkou   neurotoxickou reakci. Při kousnutí je předpokládána možnost vyvolání hemolýzy lidských erytrocytů, jinými slovy, jed může způsobit rozpad červených krvinek.  Bolest a příznaky intoxikace odezní zpravidla do 10- 48 hod. od kousnutí.

Ochrana, význam: V současné době navržen k druhové ochraně. U nás velmi vzácný. Lokalit i populací není mnoho, navíc se domníváme, že  šíření je do značné míry ovlivněno vnitrodruhovými faktory, které zatím nedokážeme spolehlivě vysvětlit. Tento druh zřejmě nemá vyhraněný typ lokality, navíc většina nalezišť u nás patří mezi tzv. druhotná (vytvořené člověkem). Jeho ochrana tedy nebude jednoduchá navíc k omezení  k vitrodruhovým . Pro svou atraktivitu je ohrožen i sběrem. Jedná se o významný prvek naší arachnofauny - jediný představitel rodu Lycosa ve střední Evropě.

Stanislav Macík

Last modified on Středa, 17 Srpen 2011 15:05

Related Video

Image Gallery

Blog.arachnos.eu NEWS

Facebook